Pavlínce k Vánocům 2011

Vlastimil

Respekt 51-52/2011: "Chvála lenosti"; a jiná moudra

Zde.

"K Vánocům si každý rok přejeme pohodu a klid. Naše životy jsou ale stále přehlcenější informacemi, novými výzvami, neustálým pocitem nestíhání. Lidský mozek přitom potřebuje chvíle, kdy úplně vypne – jen tak zůstane kreativní a přemýšlivý. Takže toto je manifest za pomalejší život, za více zahálky i mimo sváteční dny."

--------

Tu mě napadá přidat k dobru a pro srovnání citát z rozhovoru z roku 2004 s angl. spisovatelem Rogerem Scrutonem (nar. 1944).

Existuje "... nezkrotitelná touha lidí stále něco měnit a takzvaně zlepšovat. ... budou horečně pobíhat, pátrat dál a dál po nových světech, budovat nové silnice, cestovat tam a zpátky, organizovat dovolené a prostě činit vše pro to, aby se narušil řád věcí. Není divu, že vše je roztříštěno. Je to krize cele daná neschopností lidí, jak řekl Pascal, zůstat v tichosti ve svém domě."

Jestli se Vám přístup téhle sorty líbí a čtete anglicky, budete mít velké potěšení z "Manifestu za pomalou komunikaci", vzešlého z knihy Tyranie e-mailu spisovatele a kritika Johna Freemana (nar. 1974).

Respekt 50/2011: "Nápady, jak zbohatnout"

Elektronicky za 15 Ká zde.

"Časy, kdy bylo možné shrnout podnikatelské krédo v České republice do hesla „levně koupit, draze prodat“, jsou dávno pryč. Čeští zákazníci jsou zhýčkaní podobně jako všude jinde a rozpohybovat je v krizi k utrácení je stále těžší. Doba si žádá zcela nové přístupy. A odvážným nápadům se daří lépe než kdykoli předtím."

Jak investovat a šetřit energií: VELMI obecně

Ráda bych si tu postupně shrnula velmi obecné rady týkající se investování , jež kolem sebe slýchávám jež se mi zároveň zdají rozumné. Nejsem ekonomka, rad je mnoho a jisté návody na podstatný výdělek. Nezbývá než si vybrat dle vlastního uvážení a situace. Ostatně jako jinde. Zatím mě jich zaujalo jen pár a, jak vidno, řádně nesourodých. Navíc jsem ve výběru ovlivněna tím, co pálí naši domácnost.


Takže, co se investování týče:
1. Neinvestovat všechny úspory najednou. Rozdělit peníze do více druhů investic. Třeba do akcií, nemovitostí a spoření.
2. Půjčkou na byt majetek roste. Ne tak u půjčky na cestování a věci, které rychle ztrácejí hodnotu - např. na elektroniku a vozidla.


Co se šetření na energii týče:
3. Snížení teploty o 1 °C uspoří cca 6 % energie. 
4. Necháváme-li za sebou prázdný byt, optimální je prý nechat pokojovou teplotu na 15 °C.
5. Při větrání nenechávat okno pootevřené delší dobu. Otevřít dokořán, ale jen na chvíli.


Konečně, co se úvěrů týče:
6. U některých je možnost pojištění proti ztrátě zaměstnání.
(Pokr. jindy.)

Jiřina Prekopová v Show Jana Krause (9. 9. 2011)

Jiřina Prekopová (nar. 1929 v Prostějově) je česká dětská psycholožka. Působí v Německu pod jménem Jirina Prekop. Známá je populárními útlými knížkami o ... psychologii a výchově dětí. Jak taky jinak. Propaguje tzv. terapii pevného objetí, kterou v Německu zavedla do praxe. V ČR na práci Prekopové v této terapii navazuje Vít Hušek, působící v Olomouci. 


Pro mě osobně byla moc užitečná její knížka na jiné téma: Když dítě nechce spát, Praha, Portál 1997, 128 str. (Vyprodaná, ale k nalezení ve veřejných knihovnách.) Podstata je následující. Před spaním by dítě mělo procházet pravidelným rituálem, který ho připraví na fázi spánku. Může to být koupání nebo čtení pohádky. Zejména v prvním roce budujme dítěti pocit bezpečí a jistoty, z nějž bude moci po zbytek svého života čerpat. Vyhovme mu tedy, žádá-li si spát v jedné posteli se svojí matkou. (Netřeba se bát zalehnutí. K němu může dojít, jen když je matka silně opilá, apod.) V tak rané fázi žádném případě nejde o rozmazlování. Ve chvíli, kdy je emoční kapitál pocitu bezpečí nastřádán (kolem 1 roku věku), však dítě můžeme začít postupně vzdalovat z postele rodičů. Nejdříve maminka či tatínek mohou ležet na matraci vedle dětské postýlky a držet dítě za ruku. Postupně mohou matraci od postýlky vzdalovat, až nakonec dítě usíná samo. Jsou různé postupy přechodu. Žádný se neobejde bez ukřivděného nářku. Rituál a budování emočního kapitálu však neradno opomíjet. Stejně tak ani mírný, ale důsledný a neústupný postoj, jehož přítomnost či nepřítomnost dítě vycítí.

Kapla: chytrá hračka

= Stavebnice, kterou jsem koupila pro syna (4,5 roku). Duplo ho pomalu přestává bavit. Na druhou stranu, běžné sady firmy Lego (vozidla, domy, atd.) nemají tak široké využití jako Kapla: prostě, z Kaply toho lze postavit víc. Její stavební prvky jsou ze dřeva. To by měla být oproti dosavadnímu plastu další osvěžující změna.

Připravuji se na to, že synek bude možná  zprvu zklamaný. Protože Kapla v krabici, to jsou jen a jen 12cm hranolky. Ale dle zasvěcených informací mé kamarádky (Zuzky Bařinkové) by u dítěte po osvojení několika stavebních postupů měla vzniknout několikaletá hrací závislost, s nepřebernými kombinačními možnostmi. Děti přirozeně začínají od domečků, mostů, apod. Pro ty hlavně se ostatně Kapla zdá být navržena. Ale není na ně omezena.

Dítě s pomocí tatínka nebo maminky začne jednoduchými konstrukcemi. (Rodiče nejsou ponecháni na pospas svým vlastním (ne)schopnostem. Poradí přiložená brožurka.)

Přijdou i monumentálnější projekty.

Z jednotlivých pravoúhlých tvarů lze skládat spirály

a kulaté tvary

Navíc nejen budovy, ale třeba i

a

Myšlenka Kaply vznikla kolem roku 1988. Historik holandského umění a starožitník Tom van der Bruggen se tehdy přestěhoval do Francie, kde hledal vysněný starý hrad k obnově dle jeho vlastních představ. Když ho konečně našel, při následné rekonstrukci byl inspirován původní dřevěnou trámovou konstrukcí svého starého statku. Pro zhotovení modelu rekonstrukce hradu použil malá prkýnka. A Kapla byla na světě. Samotné její je odvozeno z holandštiny. "Kabouter Plankjes" lze přeložit jako "trpasličí prkna".

Ve Francii se Kapla stala součástí francouzského národního vzdělávacího systému. Právě totožnost hranolků umožňuje rozvíjet porozumění pro uspořádání v 3rozměrném prostoru. Objevuje a zostřuje manuální dovednosti. Pomáhá prý pochopit praktická základní pravidla geometrie, fyziky a technologie. Buduje cit pro vytváření spojení a pro rovnováhu.

Dítě má posléze stavět samostatně. Může si pak zvolit úplně samo rozměr zamýšlené stavby a stavební techniky, které na ní uplatní. Ve skutečnosti se Kapla zdá být vhodná pro všechny věkové kategorie, nejen dětské. Čili doufám, že i můj muž objeví její kouzlo. Ale ne do té míry, aby ji nebyl ochoten přenechat těm, kdo ji u nás objeví pod stromečkem.

Kniha Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly

Adele Faber a Elaine Mazlish, Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, Computer Press 2007 (1. vyd.), přel. Eva Vrůblová, 248 str., 249 Kč.

Tuto knihu maminkám moc doporučuji. Hlavně těm s dětmi do 4-6 let. Za tip na ni vděčím své kamarádce Karolíně Boumové. (Teď čtu od stejných autorek jinou, nazvanou Sourozenci bez rivality. O té možná jindy. Česky od nich vyšlo též: Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali; Jak mluvit, aby se děti lépe učily, a další.)


Snad pro jakýkoli libovolný problém existuje mnoho návrhů, jak jej řešit. Pro mnohý problém je však nesnadné najít řešení, které by nejen funguje, ale které je běžný smrtelník navíc reálně schopen uskutečnit.


Tato knížka se je vzácná tím, že je právě taková. Nelze čekat, že navržené řešení je uskutečnitelné snadno. Aby člověk reagoval, jak si kniha žádá, musí se samozřejmě čas od času zapřít: zatnout zuby, odpustit a odpustit si momentálně oblažující výlev proti notoricky nevděčnému a drzému malému otravovi. Nicméně celková bilance vložených (výchovných) nákladů a výnosů je v tomto případě, zdá se mi, férová.


Následující výňatek skvěle shrnuje základní myšlenku. Vyzkoušela jsem mnohé. A jak to vypadá, tohle opravdu funguje. Autorky ostatně v knize taky přesvědčivě osvětlují proč vlastně. Tím to rodiči významně usnadňují.

Představte si, že dcera za vámi přijde s tím, že jí umřela želvička. Rodiče často popírají pocity. Snaží se dítěti pomoci, zbavit ho špatné nálady. Zvláštní je, že mu tím spíše přitíží. Posuďte sami: 

Dcera: „Moje želvička umřela. Ještě dneska ráno byla živá.“

Táta: „Nebuď tak nešťastná, zlatíčko. Neplač, byla to jen želva.“

Dcera stále pláče a tak tatínek dodává: „Přestaň, koupím ti novou želvu.“

Dcera: „Já nechci jinou.“

Táta: „Chováš se hloupě.“ 

Autorky doporučují pojmenovat pocity. Rodiče se často bojí, že tím situaci jen zhorší, ale opak je pravdou. Dítěti se uleví. Někdo totiž potvrdil jeho vnitřní zkušenost. Rozhovor by pak mohl vypadat třeba takto: 

Dcera: „Moje želvička je mrtvá. Dneska ráno byla ještě živá.“

Táta: „Ale ne!“

Dcera: „Byla to moje kamarádka.“

Táta: „To bolí, když ztratíš přítele.“

Dcera: „Naučila jsem jí nějaké triky.“

Táta: „Vy dvě jste si spolu užily spoustu legrace.“

Dcera: “Každý den jsem jí krmila….“

Táta: „Opravdu ses o tu želvičku starala hezky.“

Říkat, anebo neříkat malým dětem, že dárky nosí Ježíšek?

O tom jsem se porůznu bavila už několikrát. Ke shodě jsem zatím s dotyčným či dotyčnou došla zřídkakdy. Podívejme se, jaká jsou patrně hlavní pro a proti kladné i záporné odpovědi.

ANO, ŘÍKEJME DĚTEM, KTERÉ JSOU SCHOPNY TOMU VĚŘIT, ŽE JIM DÁRKY NOSÍ JEŽÍŠEK

PRO:

Radost dětí, že se o ně zajímá nadpřirozená bytost.

Rozvíjení dětské představivosti.

Možnost zábavy pro rodiče. Mohou vymýšlet nebo i sehrát příběhy o tom, jak a pro koho Ježíšek vybírá dárky, jakým způsobem je dostává pod stromeček, jak to vše může za jednu noc stihnout, atd.

Je to tradice, která k atmosféře Vánoc patří.

PROTI:

Pocit rodičů, že své děti vodí za nos.

Riziko pozdějšího zmatku v dítěti, až smyšlenku odhalí.

(Z pohledu věřících asi nepříjemné riziko následné nedůvěry dítěte vůči rodičům ve věcech víry.)

Snad i větší nebezpečí, že kouzlo či jedinečná atmosféra Vánoc, budou později považovány za něco, co spočívá právě v dětské naivitě a neinformovanosti (či spíš dezinformovanosti) a co v dospěláckém, realistickém světě nemá místo. Jinými slovy, větší nebezpečí jakéhosi odkouzlení Vánoc.


NE, NEŘÍKEJME DĚTEM, ŽE JIM DÁRKY NOSÍ JEŽÍŠEK

PRO:

Dětská radost z toho, že se pro obstarání jejich dárků nasadili jejich rodiče.

Možnost kreativního rodičovského nasazení. Příležitost vymyslet, jak dětem udělat Vánoce poeticky a hravě, ale přitom trochu jinak než běžným způsobem.

PROTI:

Když děti oplátkou za magickou smyšlenku nic nedostanou, co zbude z té pravé nadpřirozené atmosféry Vánoc? Na druhou stranu, rodiče stále můžou vymýšlet, jak rozvíjet fantazii ratolestí. Ale musí přitom pak jít po ne tak vyšlapaných vánočních cestičkách.

Ať si každý stanoví, co pro něj má větší váhu.

Já se letos znovu pokusím obejít se bez toho, co by mi pořád připadá jako nikoli nezbytné klamání malých dětí. Oplátkou jim zkusím nachystat domácí loutkové představení.

Tip na neobyčejnou TV zpívánku

"U našeho Bárty".

Má oblíbená.

Všimněte si slečny, kterou znáte ze Tří veteránů.

Paradox štěstí

Sportem k trvalé invaliditě!, říká se. Podobně se mi chce říct: nezřízenou snahou o vlastní štěstí k trvalé nešťastnosti!

Každý chce být šťastný. Nebo alespoň šťastnější, než právě je. Nebo aspoň méně nešťastný, než právě je.

I štěstí má ale temnou stránku. Přesněji řečeno, záměrný hon za štěstím ji má. Podle nedávné studie prý vede k nižší spokojenosti než hon za smysluplnými věcmi, při němž nečekáme ani nemonitorujeme, zda a jako moc jsme zrovna šťastní. Dává  to smysl. Když člověk ustavičně sleduje svou vlastní spokojenost, vnímá všechno jen do té míry, nakolik to poslouží jeho cíli být šťastný či šťastnější. A to je málo.

Jaké věci ale přinášejí štěstí? Spíš než peníze, sláva a pracovní úspěch jsou to kvalitní mezilidské vztahy. Tak praví tatáž studie. Nevím, nakolik je to pro koho novinka, anebo samozřejmost. Jenže znovu: je snadné se tak ptát, a mít přitom na srdci na prvním místě zase a jen vlastní spokojenost. Avšak kvalitní vztah budovaný na posedlosti vlastním pocitem spokojenosti je něco jako kulatý čtverec.

Vy takto posedlí, chcete lapit svého růžového slona Štěstí? Tak na něj přestaňte myslet. Jistě: jak nemyslet na to, čím je jeden zrovinka posedlý? Asi není jiné cesty než  se zabývat něčím jiným. V tomhle případě tedy něčím jiným než vlastní spokojeností. Nebo spíš něčím jiným než vlastní frustrací nad tím, že stále nejsme tak spokojení, jak jsme si představovali.