Kniha Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly

Adele Faber a Elaine Mazlish, Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, Computer Press 2007 (1. vyd.), přel. Eva Vrůblová, 248 str., 249 Kč.

Tuto knihu maminkám moc doporučuji. Hlavně těm s dětmi do 4-6 let. Za tip na ni vděčím své kamarádce Karolíně Boumové. (Teď čtu od stejných autorek jinou, nazvanou Sourozenci bez rivality. O té možná jindy. Česky od nich vyšlo též: Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali; Jak mluvit, aby se děti lépe učily, a další.)


Snad pro jakýkoli libovolný problém existuje mnoho návrhů, jak jej řešit. Pro mnohý problém je však nesnadné najít řešení, které by nejen funguje, ale které je běžný smrtelník navíc reálně schopen uskutečnit.


Tato knížka se je vzácná tím, že je právě taková. Nelze čekat, že navržené řešení je uskutečnitelné snadno. Aby člověk reagoval, jak si kniha žádá, musí se samozřejmě čas od času zapřít: zatnout zuby, odpustit a odpustit si momentálně oblažující výlev proti notoricky nevděčnému a drzému malému otravovi. Nicméně celková bilance vložených (výchovných) nákladů a výnosů je v tomto případě, zdá se mi, férová.


Následující výňatek skvěle shrnuje základní myšlenku. Vyzkoušela jsem mnohé. A jak to vypadá, tohle opravdu funguje. Autorky ostatně v knize taky přesvědčivě osvětlují proč vlastně. Tím to rodiči významně usnadňují.

Představte si, že dcera za vámi přijde s tím, že jí umřela želvička. Rodiče často popírají pocity. Snaží se dítěti pomoci, zbavit ho špatné nálady. Zvláštní je, že mu tím spíše přitíží. Posuďte sami: 

Dcera: „Moje želvička umřela. Ještě dneska ráno byla živá.“

Táta: „Nebuď tak nešťastná, zlatíčko. Neplač, byla to jen želva.“

Dcera stále pláče a tak tatínek dodává: „Přestaň, koupím ti novou želvu.“

Dcera: „Já nechci jinou.“

Táta: „Chováš se hloupě.“ 

Autorky doporučují pojmenovat pocity. Rodiče se často bojí, že tím situaci jen zhorší, ale opak je pravdou. Dítěti se uleví. Někdo totiž potvrdil jeho vnitřní zkušenost. Rozhovor by pak mohl vypadat třeba takto: 

Dcera: „Moje želvička je mrtvá. Dneska ráno byla ještě živá.“

Táta: „Ale ne!“

Dcera: „Byla to moje kamarádka.“

Táta: „To bolí, když ztratíš přítele.“

Dcera: „Naučila jsem jí nějaké triky.“

Táta: „Vy dvě jste si spolu užily spoustu legrace.“

Dcera: “Každý den jsem jí krmila….“

Táta: „Opravdu ses o tu želvičku starala hezky.“