Paradox štěstí

Sportem k trvalé invaliditě!, říká se. Podobně se mi chce říct: nezřízenou snahou o vlastní štěstí k trvalé nešťastnosti!

Každý chce být šťastný. Nebo alespoň šťastnější, než právě je. Nebo aspoň méně nešťastný, než právě je.

I štěstí má ale temnou stránku. Přesněji řečeno, záměrný hon za štěstím ji má. Podle nedávné studie prý vede k nižší spokojenosti než hon za smysluplnými věcmi, při němž nečekáme ani nemonitorujeme, zda a jako moc jsme zrovna šťastní. Dává  to smysl. Když člověk ustavičně sleduje svou vlastní spokojenost, vnímá všechno jen do té míry, nakolik to poslouží jeho cíli být šťastný či šťastnější. A to je málo.

Jaké věci ale přinášejí štěstí? Spíš než peníze, sláva a pracovní úspěch jsou to kvalitní mezilidské vztahy. Tak praví tatáž studie. Nevím, nakolik je to pro koho novinka, anebo samozřejmost. Jenže znovu: je snadné se tak ptát, a mít přitom na srdci na prvním místě zase a jen vlastní spokojenost. Avšak kvalitní vztah budovaný na posedlosti vlastním pocitem spokojenosti je něco jako kulatý čtverec.

Vy takto posedlí, chcete lapit svého růžového slona Štěstí? Tak na něj přestaňte myslet. Jistě: jak nemyslet na to, čím je jeden zrovinka posedlý? Asi není jiné cesty než  se zabývat něčím jiným. V tomhle případě tedy něčím jiným než vlastní spokojeností. Nebo spíš něčím jiným než vlastní frustrací nad tím, že stále nejsme tak spokojení, jak jsme si představovali.